Milí přátelé.

Letošní výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků si připomínáme ve zvláštní době. Žádná hudba, pietní akty, jen malá chuť slavit důležité datum našich dějin. Procházíme zkouškou, žijeme v nervozitě, bojíme se o zdraví, o ekonomické jistoty, chybí nám naši blízcí i běžné životní radosti. Přesto všechno, nebo možná právě proto, je důležité se zastavit, vzpomenout, zamyslet se.

Masaryk a další velké osobnosti října roku 1918 dali lidem naději. Vizi. Směr. Dali vznikajícímu státu genetickou výbavu. Obsahovala nezpochybnitelnou svobodu jednotlivce, hodnotové zakotvení v demokratickém světě. Celý československý projekt byl křehký, s mnoha problémy, z nichž se některé v průběhu let ukázaly jako fatální. O co se však Masaryk od prvního okamžiku snažil, bylo vybudovat stát, kterému budou jeho vlastní občané důvěřovat. Stát, jehož základem je občanská aktivita – kulturní, společenská, politická. Stát, který budou mít lidé rádi a v těžkých chvílích budou připraveni přinést pro něj oběti. Ale zároveň i stát, na který se budou moci v době nouze spolehnout, kterému budou moci důvěřovat.

Důvěra. Respekt. To všechno v dnešní době lidem ve vztahu ke státu a jeho představitelům chybí. Procházíme krizí, kdy naši čelní představitelé s národem nemluví. Schovávají se. Nekomunikují. Svá selhání svalují na vlastní lid. Neuvědomují si, že v té chvíli ztrácejí jakoukoliv důvěryhodnost. Ztrácí oprávnění národ vést. Alibismus místo pravdy. Skutečný lídr se nepozná v době hojnosti, nýbrž v době krize. Řada takových osobností se objevila na lokální úrovni, mnoho starostů a hejtmanů přesvědčilo, že umí vést, uklidnit, organizovat, řídit, pomoct. Naši nejvyšší představitelé nikoliv. Zdalipak je napadne, až půjdou z povinnosti pokládat věnce k soše Masaryka, jak zásadně se jeho odkazu zpronevěřili. Jak neviditelní proti němu v dějinách budou. Jak hluboce nepochopili základ jeho odkazu – stát založený na ideálech svobody a pravdy, reprezentovaný osobností, jejíž autorita je přirozená, založená na síle pravdivé osobnosti.

Masaryk byl člověkem, ne andělem. S chybami, s přešlapy v politickém i soukromém životě. Byl ovšem skutečnou hlavou svého státu. Věřil mu. Měl ho rád. Nevyužíval ho, sloužil mu. Vážil si lidí, stál za nimi, vzbuzoval v nich důvěru a respekt. Jak smutné je to srovnání s dneškem.

Zkusme překonat těžkou dobu. V soudržnosti, vzájemné solidaritě, s plnou odpovědností vůči zdraví a životu druhých lidí. Bohužel bez vědomí, že nás reprezentují skutečné osobnosti, kterým na nás záleží. Ale pojďme i to změnit. Pojďme v naší zemi obrátit list. Vrátit se k tomu dobrému, co nám první republika skutečně odkazuje – svobodu, úctu, solidaritu, soudržnost. A skutečné morální autority v čele země. K takovému zamyšlení je „tiché“ výročí snad i lepší než pompézní slavnosti na Pražském hradě.

Vše dobré naši republice, hodně zdraví Vám všem.

Váš Vít Rakušan